Předvoj SRH Šumava 2020
Termín pravidelné akce Milana, OK1IF, SRH2020 zatím nebyl určen. Protože jsme se byli nuceni domluvit na nějakém termínu, nemohli jsme dále čekat a navíc je předpověď pro příští týden příznivá, takže vyrážíme směr Soumarský most.
Budeme se toulat po Šumavě od soboty 8.8. do čtvrtka 13. srpna s občasnou aktivací SOTA vrcholů, které nám zbyly 😒 ...
Jak se to povedlo? - Náramně:
V sobotu jsme s mladším synem Jiřím vyrazili v šest z domu autem, sbaleno jsme měli od předešlého dne. Starší syn Dan jel z Prahy přímým spojem do Volar. Byli jsme domluveni, že ho tam vyzvednem. Manželku jsem nechal doma. Přesto, že je to statečná žena, kombinace spaní pod stanem a primitivních podmínek v kempu u Soumarského mostu není pro ni úplně snesitelná. Aspoň si od nás mohla trochu odpočinout...
Navigace ukazovala, že ve Volarech bychom měli být v cca 11.20, což byla hodina před příjezdem autobusu z Prahy. Počítali jsme s tím, že se ještě zastavíme v Českých Budějovicích na proviant a v Decathlonu na nějaké drobnosti, takže jsme pravidelné zastávky - na jídlo v hospodě u Vaňků v Kladrubech a koupání v Knížecím rybníku (uTábora) - tentokrát vynechali. Dálnice D1 byla v pohodě, takže jsme i s nákupy v Budějovicích byli ve Volarech na autobusovém nádraží ve 12.25. Kdyby autobus z Prahy neměl dvacet minut zpoždění, bylo by načasování dokonalé.
Tým byl tedy kompletní. Jeli jsme k Soumarskému mostu, na pravém břehu jsem nejdřív zaplatil za pobyt a poblíž bufetu U kotvy jsme postavili stan. Vzhledem k tomu, že jsme měli hlad a od rána bylo pořádně horko, rozhodli jsme se, že budeme s tímto "nepohodlí" bojovat na ověřeném místě jako minulý rok - v Nově Peci v hostinci U mostu resp. na břehu Vltavy u této hospody. Tam jsme si dali pozdní oběd a několikrát se vykoupali. Voda se nám proti minulému roku zdála studená, mohl to být ale jen subjektivní pocit...
Kvečeru jsme chystali program na další den. Vzpomněl jsem si, že Milan OK1IF mluvil o SOTách ve vojenském újezdě Boletice. Újezd je pro turisty přístupný jen o víkendech a státních svátcích, což nadcházející neděle splňovala. Takže bylo rozhodnuto - půjdem na Knížecí stolec.
Neděle
Další slunečný a horký den. Po ranní koupeli ve Vltavě a vydatné snídani jsme autem jeli směrem na Lipno a v Záhvozdí odbočili vlevo. Zaparkovali jsme na "parkovišti" Uhlíkov - jde o plácek před zákazem vjezdu, bylo tam už několik aut. Vydali jsme se po modré nahoru. Většinou se jde po asfaltových nebo alespoň zpevněných cestách. Ve spodní pasáži se prochází buď lesem nebo kolem luk, které jsou ale zarostené kopřivama - armáda dobytek ve svých řadách nemá, ani louky neseče ... V horních partijích je mladý les, protože území bylo postiženo orkánem
Kyrril, z kterého se pomalu vzpamatovává. Posledních 200 m se k nízké rozhledně prudce stoupá úzkou zarostenou pěšinou. Rozhled je odtud pěkný. Lákal by mě i protější kopec Lysá (tuším, že to donedávna byla SOTA). Synové mně na rozhlednu uvázali jeden konec dipolu, druhý konec jsem uvázal na smrček a první aktivace tak mohla začít (OK-JC-126). Před zahájením jsem ovšem musel vzhledem k množství zvědavých turistů provést "školení o provozu SOTA". Podmínky na 7 MHz nebyly nic moc, (byly opravdu špatné), slunko pálilo, pot ze mě tekl proudem. Po sbalení jsme posvačili, ještě se pokochali výhledem a vydali se cestou dolů. Jednou kolem projelo auto Vojenské policie, asi si to armáda o víkendu přece jen kontroluje. Turistů tam bylo docela dost, pořád jsme někoho potkávali...
Na jedné z tabulí bylo mimo jiné tučným písmem uvedeno, že listnaté stromy zpravidla na podzim opadají a jehličnany nikoliv. To mně přišlo jako totálně nadbytečná informace. Už ve čtvrté třídě ve vlastivědě jsme toto probírali a kdo to nevěděl, byl zralý na propadnutí! - hi
Po návratu do kempu a smytí potu ve Vltavě (to byla slast), jsme se přebrodili na druhou stranu a vydali se do bufetu na oběd. Je znát, že mnoho lidí místo Chorvatska jelo k Soumarskému mostu - u okénka byla pořád řada. Oběda jsme se dočkali, zaslouženou plzní jsme ho zapili, ale na druhou stranu Vltavy jsme se následně už nevydali, Vzali jsme zavděk dvanáctkou Platanem na "našem" břehu.
Kvečeru jsme se stali svědky docela ostré hádky asi osmiletého syna s jeho otcem u vedlejšího stanu. Výrazy, kterými kluk častoval svého otce, byly skutečně hodně drsné. Následně jsem musel vděčně přitakat synům na jejich - "to jsi rád, že s Tebou takto nemluvíme..."
Pondělí
Na pondělí jsem si naplánoval Žlíbský vrch (OK-JC-127) s tím, že kluky nepoženu nahoru, ale nechám je tento vrch "obkroužit " po vrstevnici. Hned ráno ale tento plán dostal trhlinu. Sedneme do auta, vyrážet jsme měli z Horní Vltavice po žluté. Jenže ouha - startérem to jenom škublo, baterka se po šesti létech "odporoučela" do věčných lovišť. Šel jsem tedy za správcem, která seděl v bufetu "U kotvy", s prosíkem, zda by se s tím něco nedalo dělat Pán ochotně zatelefonoval do servisu ve Volarech, zda by novou naformátovanou baterii měli skladem. Odpověď byla kladná a tak mně slíbil, že dokouří a sjede tam se mnou pro ni. Vracel jsem se k autu a tu ke mně přichází pán se startovacími kabely v ruce a pusunkovou řečí se mě "ptá", jestli by mohl pomoci. Vzhledem k tomu, že v okolí tábořili Rakušani a Němci, bylo mně jasné, že němčina bude ten správný komunikační jazyk. Ta mně po několika letech v česko-německé firmě nedělá celkem problém a tak jsem se ho zeptal: "Sprechen Sie deutsch?" - "Ja, sicher!" zněla odpověď. Oba nás to samozřejmě rozesmálo. Pán nám auto nastartoval a tak jsem odjel na výměnu baterie do Volar. Byla to lepší varianta, protože na výměnu bych potřeboval ještě "vercajk" který jsem v kempu s sebou neměl. Po návratu ze servisu jsem šel poděkovat ochotnému zachránci s flaškou slivovice. Bohužel ten den už balil a tak jsme jen chvilku povykládali a dali po štamprli. Je moc příjemné, když vám někdo nezištně a aktivně nabídne pomoc.
Na výlet jsme tedy vyrazili se zpožděním. Po žluté jsme stoupali kolem vleku nahoru. Vypadalo to na celkem nezáživnou vycházku, ale kolem cesty byly tabule s tím, že tudy vedla zlatá stezka, kudy se ve středověku putovalo z Bavor do Vimperka a dál. V lese byly místy vidět stopy po tehdy používaných cestách.
Turisty jsme na cestě prakticky nepotkali, to byla proti neděli změna. Až na jednu vyjímku. Míjeli jsme rodinu. Otec rodiny patrně nespokojen s on-line výukou dějepisu v době pandemie svým dvěma dětem podrobně, ale poutavě přednášel látku z naší historie. Právě probírali Jana Husa. Syn je během mé aktivace na Žlíbském vrchu potkal ještě jednou, výuka stále probíhala s nezměněnou intenzitou.
Když jsem se blížil k vrcholu, slyšel jsem, že se nahoře něco děje. Trochu jsem si říkal, že bych tam mohl potkat kolegy amatéry. Nakonec se na vysílači prováděly jen nějaké výkopové práce. Škoda.
Kvečeru jsme si chtěli něco opéct, tak jsme se stavili ve Volarech, že koupíme něco na gril. Přesto, že jsme prošli (v rouškách!) tři obchody, nic víc než špekáčky a kousek kabanosu jsme nedostali. Přikoupili jsme ještě hermelín, takže jsme samozřejmě nijak nestrádali. Ale s nabídkou u nás - a to jsme taky jen kousek od hranic (pravda na druhém konci republiky) - se to nedá srovnat.
Při zapadajícím slunku jsme zažili dokonalou pohodu. Představte si to - protáhnete se dlouhou procházkou, pot smyjete ve svěží Vltavě, ugrilujete si kus něčeho dobrého, zapijete to čepovanou dvanáctkou a sedíte v zapadajícím slunku a je vám tak akorát....
Úterý
- začalo hodně brzy ráno, už někdy po jedné hodině po půlnoci mocným duněním. Nebyla to ovšem bouřka, ale víření bubnů. Během pondělka totiž do kempu postupně dorazilo větší množství přivrženců hnutí hippies z Německa a Rakouska. Následně jsme se dověděli, že jim v Rakousku snad zakázali nějakou akci, tak vzali za vděk Soumarským mostem. Po celou dobu působili mírumilovným až pasivním dojmem, nijak nikoho neomezovali, až tedy na toto extempore. Je zajímavé, že mně se v inkriminovanou dobu něco zdálo, zrovna jsem něco ve snu řešil s tchýní (aby nedošlo k omylu - mám tedy moc hodnou tchýni) a ta začala (jak jsem přicházel k sobě) v rytmu bubnů svou odpověď rapovat - hi. Bubnovalo se na několik bubnů, znělo to opravdu velkolepě,. Tak nějak si představuju vítání slunovratu ve Stonehenge. Celý kemp byl v tu ránu vzhůru. Bubeníci byli brzy umlčeni. Mně osobně toto vytržení ze spánku nevadilo, protože jsem se otočil na druhý bok a hned usnul. Co mně chtěla sdělit tchýně, to už jsem se ale nedověděl.
 |
|
Program na úterý byl ovlivněn tím, že Dan odpoledne musel odjet zpátky do Prahy, takže jsme chtěli zůstat někde v blízkosti trati na České Budějovice. Můj předpoklad, že druhý břeh Lipna bude klidný a liduprázdný, byl absolutně mylný. Vyrazili jsme do Frymburku s tím, že přívozem se přeplavíme na druhý břeh a projdeme se ke zřícenině Vítkův kámen (OK-JC-028). Autem jsme dojeli na parkoviště Uhliště a odtud stoupali po červené vzhůru. Všude davy. Tak jsem si tedy "odvrácenou stranu " Lipna nepředstavoval..
Kluky jsem nechal prohlédnout si u nás nejvýše položený hrad resp. zříceninu a sám jsem v houští těsně pod hradem odvysílal SOTu. Po cestě dolů zpět k autu jsme mimo mnohé jiné potkali notně zchvácené členy jedné rodiny. Ptali se nás, jak je to ještě daleko a jestli je tam nějaké občerstvení. Popsali jsme jim, že je tam jak pěkná hospoda vedle loveckého zámečku, tak dva bufety a já ještě doplnil, že i přímo na zřicenině je občerstvení, ale tam čepují Holbu, tomu ať se obloukem vyhnou. Nejsem tedy žádný pivní fajnšmekr, ale jsem hluboce přesvědčen, že Holba se dá pít jen v případě, že je člověk totální dehydratací ohrožen na životě a v blízkosti nejsou žádné jiné nejedovaté tekutiny. Kluci mě následně napomenuli, že bych neměl zbytečně podávat žádné nevyžádané informace - co kdybychom zcela náhodou potkali rodinu majitele zmíněného pivovaru. No, to se naštěstí nestalo. A já jsem stejně přesvědčen, že je občanskou povinností upozornit bližního na možné blížící se nebezpečí.
Po přeplutí zpět jsem zůstali na pláži v Černé v Pošumaví. Jednak jsme tam něco pojedli v blízkém stánku a pak si u jiného zašli na zmrzlinu (v obou stáncích obsluhovali prodavači s ruským přízvukem) a koupali jsme se v Lipně. Nad Lipnem směrem na Šumavu se povážlivě mračilo a já byl přesvědčen, že tam určitě prší. Naštěstí jsem se s nikým nevsadil. Později jsme se zjistili, že tam ani nekáplo.
Dan odjel vlakem do Prahy a my se vrátili na "základnu".
Středa
Žádné noční překvapení se nekonalo. Ráno jsme si trochu přivstali. Na středu jsem si naplánoval aktivaci Velké Mokrůvky (OK-PL-001). Plán vypadal následovně. Autem popojet do Modravy. Po modré dojít do Luzenského údoli. Tam jsem chtěl nechat Jirku svačit a odpočívat. Já bych mezitím "vyběhl" na kopec zavysílat a pak po zelené návrat do Modravy. Vše jsem ještě večer telefonicky zkonzultoval s Jiřím, OK2BDF (ten v té chvíli mířil také na Šumavu) - potvrdil mně, že po hranici je prošlápnutá pěšinka a těsně za hranici je nějaká německá SOTA. Takový byl tedy plán. Nakonec to dopadlo trochu jinak.
Vyrazili jsme relativně brzy, ve Kvildě jsme ve smíšeném zboží doplnili proviant a o půl deváté jsme parkovali v Modravě . Na parkovišti byly čtyři auta. Bylo jasné a svěží ráno. Protože se dalo očekávat horko, vyrazili jsme celkem zprudka podél Modravského potoka. Šlo se ve stínu a potok působil jako taková přírodní klimatizace. Moc pěkně to odsýpalo. Někdy lehce po desáté jsme byli na Březníku. Jirka váhal, ale nakonec vyrazil nahoru se mnou. Nejdřív se jde po polní cestě nebo spíš řídce používané pěšině. Posledních asi 200m k hranici se musí projít "divočinou" Díky spadlým stromům, vysoké trávě to není úplně snadné. Každopádně pomohla GPSka. Po hranici skutečné vede prošlápnutá pěšina. Brzy jsem stáli nahoře. Všude borůvčí s množstvím zralých plodů. Natahoval jsem anténu a Jiřího jsem nechal pást se na borůvkách s tím, že může ještě kousek popojít a zjistit, jestli nebude na jih lepší výhled. Za chvilku se vrátil s tím, že kousek dál se tyčí kopec, ze kterého bude jistě výhled. S návrhem jít tam jsem rád souhlasil, po sbalení SOTA vybavení jsme vyrazili. Opravdu se po několika desítkách metrů před námi objevila "kamenná pyramida" - Lusen (1373 m.n.m). Klesali jsme mírně do sedla pod kopcem, tam uhýbá hranice na západ a tak jsme se ocitnuli v Německu. Tam jsem taky narazili na rozcestník a pěšinu na vrchol (z Německa vedou na vrchol celkem tři značené stezky). Stoupání je prudké, ale celkem krátké po balvanech nahoru. A tato "zacházka" stála skutečně za to - rozhled z Lusenu je fantastický. Sedli jsme si do závětří, svačili a kochali se rozhledem. Na vrchol stoupalo množství turistů. Aktivaci jsem si nechal na jindy, bylo tam mnoho lidí, nechtělo se mně tam štrachat s anténou, ani by nebylo skoro na co ji pověsit. Stejnou cestou přes Velkou Mokrůvku jsme se vraceli na Březník. Z Lusenu jsme viděli krásně cestu kolem Lusenského potoka do Březníka, která by jistě byla pohodlnější, ale ta je v 1. zóně. Dolů do Březníka jsme díky polednímu horku došli notně schvácení. V Myslivně jsme každý vypili třičtvrtě litru bezinkové sodovky. Jen zasyčela. Cesta po zelené do Modravy byla díky pálícímu slunku úmorná, ale stále jsme udržovali celkem rychlé tempo - vidina něčeho grilovaného a studeného piva byla naším hnacím motorem. Kolem třetí jsme byli na Modravě a s hrůzou jsme zírali na ty davy. Turisti jezdí na Šumavu asi proto, aby se prošli po Modravě. Parkoviště, které bylo ráno celkem opuštěné, teď praskalo ve švech. Stavili jsme se ještě v místním pivovaru - jednak jsme chtěli dovézt něco domů a mimo to jsme měli zase žízeň. Přisedli jsme si k zevlujícímu páru - dvojice popíjela odpolední kafíčko, vystrojená do nejlepšího oblečení, které si na dovolenou vzali. A v kontrastu s tím my dva, propocení po více než 20 kilometrové túře. Půllitr malinovky jsme dali prakticky na ex.
Osvěžující koupel ve Vltavě, výborná večeře zalitá pivem v krásném letním teplém podvečeru u Soumarského mostu - to všechno bylo završením dalšího báječného dne na Šumavě.
Večer "hipíci" organizovali táborák - ještě před večerkou. Bubny zase duněly.
Čtvrtek
- byl dnem odjezdu. Ráno jsem si přivstal, Jirku jsem nechal ještě dřímat, po včerejší túře už o výšlapu neuvažoval. Mně se minulý rok velmi líbil Žlebský vrch, který není daleko od Soumarského mostu. A tak jsem tam ráno ještě vyrazil. Tentokrát jsem do Českých Žlebů jel autem. Minulý rok jsme opačným směrem šli pěšky ze SOT s Jirkou, OK2BDF, za pekelného vedra. Uvažovali jsme tehdy o tom, že bychom mohli některého z okolo jedoucích cyklistů povalit do příkopu a na uloupeném kole pohodlně sjet k Soumarskému mostu -hi.
Auto jsem zaparkoval na parkovišti v Českých Žlebech a pěšky se vydal po žluté kolem Žlebského vrchu a teprve až po loukách z jihovýchodu jsem vyšel až na samotný vrchol. Vzhledem k brzké hodině byla ještě silná rosa a tak jsem měl v botách časem vlhko. Aktivace byla nesnadná, všichni lovci ještě asi spali. Pak už jsem se svižně vrátil do kempu. Po koupeli a vydatné snídani jsme se sbalili a vydali se na cestu domů. Tentokrát jsme ale ani koupání v Knížecím rybníku u Tábora ani oběd u Vaňků nevynechali. Podle Jirky - znalce levných hospodských jídel - tam mají nejlepší smažený sýr s ďábelskou omáčkou v Evropě...
Tak pro nás skončila letošní šumavská akce - měla to být SRH 2020, ale k tomu nám tam chyběli minimálně Milan, OK1IF a Roman, OK1WRM. Takže mně chyběly Milanovy technické novinky - nevěděli jsme například kolik je stupňů, a tak jsme museli spoléhat na naše subjektivní vnímání tepelné pohody. Musím konstatovat, že nám zima nebyla a jak jsem už poznamenal, nezmokli jsme.... No a chyběly nám diskuse ohledně ohňostroje, který má Roman připravený na půdě, a jak se vyvijejí jeho nároky na případnou partnerku...
No tak snad příští rok!
