SRH 2024 

Jako už každé léto v posledních letech  na pár dní vyrážím se syny na Šumavu resp. do campu k Soumarskému mostu. Letos jsem to opět chtěl připojit bezprostředně k IOTA dovolené v Chorvatsku. Nicméně už během pobytu na jihu jsem sledoval předpověď počasí pro Volary a ta na zvolené dny nevycházela dobře. Takže jsme posunuli odjezd o pár dní. Udělali jsme dobře, předpověď meteorologům tentokrát vyšla - v Kubově Huti napršelo v původně plánovaném termínu  přes 100 mm srážek za jednu hodinu. 

Nutno dodat, že synové si Soumarský most natolik oblíbili, že tam vyrazili už v květnu na prodloužený víkend. Ani tenkrát nevynechali koupání ve Vltavě!!! Lákalo mě to, ale tehdy jsem s nimi nemohl jet.

V sobotu  po obědě jsme s mladším synem vyrazili. Kvečeru nás při nákupu proviantu v Č. Budějovicích chytl první pořádný liják a podruhé tentýž večer už v kempu. Naštěstí jsme v té době už měli postaveny přístřešky.

Protože na neděli ještě hlásili přeháňky, nic velikého jsme neplánovali. Během dopoledne dorazil starší syn. Přesto, že bylo oblačno a chvilkama oblačnost hrozila deštěm, rozhodl jsem se vyrazit alespoň na blízkou SOTu - na  Stožec. Tentokrát jsem se přiblížil autem za České Žleby.

Proti mému parkování vznesl námitky ochranář - přesto, že jsem stál na zpevněné ploše, nebyl to soukromý pozemek, nikomu jsem nepřekážel, nebyla tam žádná zákazová značka.  V podstatě jsem se utvrdil v tom, že ochranáři rádi zbytečně buzerují  "měkké cíle" a na potírání toho podstatného si buď netroufnou nebo na to nemají prostředky. Mám teď tedy zkušenost nejen ze Šumavy, ale i tady z Beskyd - stálé QTH mám jen pár desítek metrů od hranice CHKO.  Ani v tomto případě jsem  s tímto pseudostrážcem nediskutoval, auto jsem přeparkoval, pachuť zůstala...  Vystoupal jsem na Stožec, resp. těsně pod jeho vrchol (ten je v zapovězené 1.zoně), aktivace byla dílem okamžiku.  

Na pondělí jsme se nakonec shodli, že vyrazíme na Lusen - velmi zvláštní kopec pár desítek metrů od naší hranice. Už jsem tam byl s mladším synem  a byl to tehdy zážitek - viz blog z roku 2020. Teď jsem teprve zjistil, že jsem  do blogu nezapsal příhodu, kterou si často rádi připomínáme. Když jsme tehdy dost schvácení vedrem  sešli z Velké Mokrůvky zpátky k Březníku resp. k Modravskému potoku, Jiří shodil batoh a do potoka opakovaně ponořil celou hlavu, aby se ochladil. Na druhém břehu potoka odpočívala mladá rodina - táta a dvě malé děti. A ty okamžitě všeho nechaly a  šokovaně sledovaly Jiřího počínání. S otazníkem v očích se otočily na svého tátu a ten pronesl: " Pánovi je asi horko ..."

Tentokrát horko nebylo a zvolili jsme trochu jinou trasu. Popojeli jsme autem za Finsterau na parkoviště v lese (žádný ochranář nás tam  nebuzeroval - jiný kraj- jiný mrav...) a odtud vyrazili vzhůru. Tabulka hlásala, že tam budeme za dvě a půl hodiny.  Jiří pronesl, že se nebudeme flákat.  Na  vrcholu jsme byli za hodinu a čtvrt.  Bylo to i díky tomu, že bylo pod mrakem a občas poprchalo, za vedra by to asi nešlo. I tak jsem byli řádně propocení. Nahoře pofukovalo a poprchalo.  Výhled  - nula.  Nahodil jsem na smrk anténu, tentokrát jsem si body nechtěl nechat utéct.   Aktivace proběhla  bez problémů, snad jen jedna poznámka: není úplně běžné dělat  S2S QSO do Norska  s W stanicí  (LA/WU7H/p byl na LA/RL-063). No a než jsem smotal anténu, tak se oblačnost protrhla a chvilkama svítilo sluníčko. Usadili jsem se do závětří, svačili jsme a přitom jsme se kochali.

Na úterý jsme zvolili klidnější program i s  ohledem na to, že Dan odpoledne odjížděl zpátky do Prahy. Při studování mapy  "co by se dalo",  nám padl zrak na zříceninu hradu Hus s tím, že bychom to spojili s rozhlednou Libín a syna následně vyložili v Prachaticích. Auto jsme odstavili na parkovišti za Blažejovicemi a po modré  došli ke zřícenině. Moc z ní nezbylo, ale nikdy by mě nenapadlo, že na "rozvážné" Šumavě  se může někde objevit takový docela divoký romantický terén.  Navíc nás zarazil název řeky - Blanice. Od  Cimrmanů přece víme, že Blaník leží na břehu řeky Blanice. Že by tekla tak daleko? To jsme vyloučili -internet napověděl: máme prostě dvě Blanice! 

 

Následně jsme popojeli na parkoviště pod Libín. Stoupání k rozhledně není ani dlouhé, ani prudké a je to ve stínu. Za chvilku jsme byli nahoře. Kluky jsem poslal na rozhlednu a svačit a sám jsem opět využil SOTA vrcholu. 

Vzhledem k tomu, že se konečně  řádně vyčasilo, rozhled byl luxusní.

Středa byla den odjezdu. Ráno jsem nechal Jiřího ještě spát a vyrazil na svůj oblíbený "Žlebský vrch" - autem  na parkoviště ve vesnici a pak po pastvinách nahoru.  Ještě v dědině jsem potkal pána se psíkem - vidět skoro nebyl, ale štěkal na mě vztekle - není divu  - vyrazil jsem neučesán a strniště jsem měl už čtyřdenní ...  Těsně pod vrcholem jsem nahodil anténu, ale lovci ještě všichni spali, takže mě nakonec zavolal jen EA4BOC. Nechtěl jsem to natahovat, vyrazil jsem zpátky, procházka  je to krásná, při východu slunka obzvlášť.